TOPlist

12. - 14. 5. 2009

Jablonský Medvídek křtící a lyžující


Na Jablonského medvídka se těšíme každý rok. Je to festival jako žádný jiný. Pokud nás někde mají potkat nečekané situace nebo se někde máme pustit sami do netušených aktivit, je to s neochvějnou jistotou právě zde. Navíc se nemůžeme zbavit dojmu, že náše „city“ jsou nám ze strany Medvídka opětovány. Letos zde navíc měla skončit naše minišňůra křestních koncertů. Do třetice jsme doufali, že si tentokrát stihneme užít nejen křest, ale také samotné vystoupení. Dopředu prozradím, že ani zde to nebylo jednoduché. A přitom to tak pěkně začalo.

Z Prahy jsme vyjeli víceméně podle plánu, a přestože jsme se trochu zdrželi díky toitoice na silnici (pravda, kryla čerstvě vyasfaltovaný úsek) a delší zastávce na pumpě, ke koupališti v Jablonném nad Orlicí – místu konání – jsme přijeli víceméně podle plánu kolem půl deváté. Do vystoupení zbývala asi hodina a půl a tak jsme zkusili ještě udělat pár fotek ve snaze přizpůsobit náš fotografický úvod křtu reáliím Medvídka. Díky stávce na trase foťák – notebook, jsme však nakonec neuspěli, a tak jsme na fotkách místo do Jablonného opět přijížděli k Dobešce. Zas tak moc nám to nevadilo, ale škoda.

Samotný křest proběhl hned v úvodu našeho bloku. Úvod probíhal podobně jako na pražské Dobešce, samotnou roli kmotra ale tentokrát převzal šéf Medvídka Donald a dokázal nás skutečně překvapit. Místo očekávaného křtu klasického CD se na pódiu objevilo maxiCD o velikosti cca 1x1m. Uvnitř ohromného obalu bylo i skutečné ohromné CD (jestli hraje, nevíme, nemůžeme k tomu sehnat přehrávač). Zkrátka nám to dítko za ty dva týdny trochu povyrostlo. Paráda. Náročnější akcí bylo samotné vystoupení. Díky nepřízni počasí jsme museli zároveň se zvučením na pódiu řešit i videotechniku, a tak si asi umíte představit ten zmatek. Ten jsme ale bravurně zvládli. Horší bylo, že Láďova kytara nechtěla hrát přes kabel a to ani po výměně baterky. A tak jsme byli nuceni udělat z Ládi statistu upíchlého se svým nástrojem u mikrofonu. Celkově to ovlivnilo i zvuk na pódiu, a tak jsme si užili improvizace do sytosti. V hledišti si to prý po pár písních sedlo, ale přesto musíme pokorně přiznat, že křestní koncertování nějak asi nemáme v paži. Hold v tom máme asi malou zkušenost, ale počkejte, při pátým CD už budeme hrát jak z partesu.

Páteční program po nás zakončoval plzeňský Cop a byla to víc než povedená tečka. Vlastně spíš čárka, protože jako obvykle už tou dobou hořel oheň, kolem kterého se rychle shluklo pěkně velké klubko diváků i muzikantů (byla pekelná zima, ale naštěstí už nepršelo). Samozřejmě se objevily i kytary, housle, baskytara, různá chřestidla a já nevím co ještě. Hlavní úderku tvořilo HN, Bodlo a také Epy de Mye, která kolem druhé ranní přijela ze své páteční štace. Když jsem kolem čtvrté hodiny odcházel k chatce, jam byl ještě stále v plném proudu. Mě už ale padala hlava a navíc jsem se chtěl trochu vyspat před nedělními lyžařskými radovánkami.

Ano, skutečně jsme přijeli na Medvídka se zimní výbavou a s námi i Epy de Mye a Bodlo. Díky jisté pravděpodobnosti, že lyže celou akci nemusí přežít, nám přišla vhod nabídka kamarádky, která ochotně zapůjčila hned tři páry pod podmínkou, že už je nepoveze zpátky domů. Rádi jsme na tento požadavek přistoupili. A o co vlastně šlo? Původně „jen“ o skoky na lyžích. Když jsme ale v sobotu rozmýšleli, jak to celé provedeme (a jestli vůbec, protože byla fakt zima), zalíbil se nám travnatý svah sklánící se přímo ke koupališti a vznikl nápad lyžařského triatlonu. Po obědě jsme se tedy navlékli do nejrůznějšího lyžařského vybavení, připnuli boty (leckterý typ vázání by se hodilo patentovat) a postavili se na kopec. Naše HN bylo ještě namaskováno za medvídky, aby nebylo poznat, kdo jsme. Přesto všichni tak nějak věděli, že to asi bude nějaké Hluboké nedorozumění…

Po startu jsme „sjeli“ travnatý svah. Nadějný úvod zazdil Škopy, když se zapletl mezi stany a celé HN tak zbrzdil. Následný běh na lyžích podél koupaliště a zpět brouzdalištěm bazénu jsme tak uháněli za hlavním pelotonem. Diváci nás však neúnavně hnali vpřed. Jen jsem v duchu stále víc nadával na lyžařskou obuv typu „žabky“, která byla přeci jen pořizována především s ohledem na skoky. Nicméně i brouzdalištěm (po prsa) jsme statečně proběhli a postavili se na břeh bazénu k závěrečné disciplíně. Skoky na lyžích jsme pojali hromadně a všichni jsme tedy vlítli do vody naráz. Bohužel se zeseklo měření, a tak nevíme, kdo skočil nejdál. Každopádně všichni své lyže úspěšně vylovili a přeplavali bazén na druhou stranu. Nikdy bych neřekl, že se budu poprvé letos koupat venku v jednom z nejchladnějších víkendů. Na druhou stranu se nám voda zdála najednou tak teplá, že jsme si to přeplavali ještě asi dvakrát. Celý trojboj tak dopadl ke všeobecné spokojenosti a nevím ani o žádném následném zápalu plic.

Odpolední a večerní koncerty jsem strávil částečně poslechem, částečně konverzací se známými a našla se i chvilka na odpočinek. Z toho, co jsem viděl, na mě nejvíce zapůsobilo vystoupení Epy de Mye, během kterého se zklidnily i nejzadnější řady hlediště a ztichly dokonce i lavice u stánků na protějším břehu bazénu. Zkrátka tahle muzika na lidi funguje, to je bez debat. V noci se opakoval opět jam u ohně, jen Bodlo vystřídali Marien. Ani tentokrát jsem ale nevydržel až do rána a s prvními ranními paprsky jsem padl do spacáku.

Neděle nebyla tentokrát jen o odjezdu. Škopy s Láďou sice už zamířili ku Praze, ale já se s Elkou připojil k výletní skupině v čele s průvodcem Víťou Troníčkem a vydali jsme se na blízký Suchý vrch – samozřejmě autem. Na tamní rozhledně jsem si říkal, jaká je škoda, že si to počasí o jeden den nepospíšilo. Páteční koncerty i sobotní koupel by určitě byla o třídu lepší. Ale takhle si to zas budu o to více pamatovat. Z rozhledny jsme si to namířili (tentokrát pěšky) směrem do nitra hory. V blízké dělostřelecké tvrzi Bouda bylo k vidění nejen válečné podzemní opevnění, ale také jsme lehce vyzkoušeli akustiku muničního skladu. No, koncert bych tam asi nepořádal , ale zážitek to byl. Pak už zbývalo jen sejít nebo sjet (podle toho, kdo byl řidič) do údolí, dát si společnou obědovečeři a vyrazit k domovům. Když jsem odemykal dveře bytu, už na ně skoro ťukala půlnoc. Byl za námi určitě letos nejnabitější víkend, který ovšem stál za to. Ostatně stejně jako každý víkend s Medvídkem, to bych se ale už opakoval…

Klokan
zpět

Pokud chcete něco doplnit, neváhejte. Naše kniha vzkazů a postřehů to určitě unese ;-)